Uhlíková stopa

Uhlíková stopa

Uhlíková stopa je nepřímým ukazatelem spotřeby energií, výrobků a služeb. Měří množství skleníkových plynů, které odpovídají aktivitám či produktům firmy. Uhlíkovou stopu v současné době měří a vykazují tisíce firem v zahraničí, desítky firem v České republice a jejich reporting se stává korporátním standardem podobně jako environmentální systémy řízení (EMS) či společenská odpovědnost firem (CSR). Souhrn emisí za určitý časový úsek, nejčastěji kalendářní rok, označujeme jako uhlíkovou stopu podniku.

Postupy stanovení emisí GHG jsou kodifikovány v normě ČSN ISO 14064 – Skleníkové plyny, ISO 14067 – Uhlíková stopa výrobku, služeb i společnosti a mezinárodním standardem je GHG Protocol.

Využití 

Obecně využití uhlíkové stopy souvisí s mezinárodními (Kjótský protokol) a od nich odvozenými národními a firemními závazky snižovat emise skleníkových plynů (GHG). Snížení uhlíkové stopy podniku přispívá k ochraně klimatu a omezení zátěže planety emisemi přispívajícími ke skleníkovému efektu. Uhlíkovou stopu firmy využívají jako jeden z klíčových ukazatelů společenské odpovědnosti a environmentální udržitelnosti. Pro subjekty zapojené do evropského systému obchodování s emisními povolenkami je vykazovaní emisí GHG povinné, pro ostatní firmy dobrovolné.

Možnosti stanovení

Podniky nejčastěji stanovují uhlíkovou stopou v souladu s postupem GHG Protocolu. Ten emise rozděluje do 3 kategorií podle původu: 
Scope 1 (přímé emise) - aktivity, které spadají pod daný podnik a jsou jím kontrolovány, při kterých jsou uvolňovány emise přímo do ovzduší. Jde o přímé emise. Zahrnují například emise z kotlů v podniku, automobilů vlastněných podnikem či emise z průmyslových procesů.
Scope 2 (nepřímé emise z energie) – emise spojené se spotřebou nakupované energie (elektřiny, tepla, páry či chlazení), které nevznikají přímo v podniku, ale jsou důsledkem aktivit podniku. Jde o nepřímé emise ze zdrojů, které podnik přímo nekontroluje.
Scope 3 (další nepřímé emise) – emise, které jsou následkem aktivit podniku a které vznikají ze zdrojů mimo kontrolu či vlastnictví podniku, ale nejsou klasifikovány jako Scope 2 emise. Příkladem jsou služební cesty dopravními prostředky, které podnik přímo nevlastní ani nekontroluje (např. letadlem), ukládání odpadů na skládku či nákup materiálu a paliv.

Reportování emisí v rámci Scope 1 a Scope 2 je přitom povinné, Scope 3 dobrovolné. Výsledná uhlíková stopa se nejčastěji stavuje v tunách ekvivalentních emisí oxidu uhličitého (CO2 ekv.).